Ženy a matky v současném českém filmu

Všechny filmy získaly pozornost doma i v zahraničí. Rok vdovy Veroniky Liškové byl nominován na cenu pro nejlepší první a druhý film na Varšavském filmovém festivalu, získal Českého lva pro nejlepší herečku a dvě Ceny české filmové kritiky. Klára Tasovská si za Ještě nejsem, kým chci být  odnesla Českého lva za nejlepší dokument,  film byl uveden na Berlinale v sekci Panorama a získal ceny na festivalech Viennale, Torino Film Festivalu, NewFest: New York’s LGBT Film Festivalu a dalších. Kristína Dufková byla za svůj celovečerní debut Život k sezřání oceněna na festivalu Tallinn Black Nights, byla nominována na European Film Award za nejlepší animovaný i celovečerní film a film získal dva České lvy.

Co tyto úspěšné ženy, které jsou zároveň všechny matkami, spojuje? Nepochybně postavení ženy v pozici režisérky celovečerního filmu v České republice, což je stále pozice, mírně řečeno komplikovaná. Zajímavá fakta vyplynula z nedávné studie Rodičovství v audiovizi, která vznikla ve spolupráci profesních organizací Asociace producentů v audiovizi (APA), Asociace režisérů a scenáristů (ARAS), Asociace filmových střihačů (AFS) a Rady animovaného filmu, a mapovala období v hraném filmu v letech 1993 až 2023. Podle této studie, která byla podpořená také Státním fondem audiovize, jsou rodiče pracující v audiovizi jen těžko schopní skloubit práci s péčí o děti. Trpí zejména pracovní kariéra žen – matek, které ztrácejí kontakt s oborem, protože otců, kteří v oboru audiovize pečují o děti, je pouze 5 %. Podle výzkumu byl celkový podíl žen v hlavních profesích v českém hraném filmu v daném období 16 %.

„Kdybych nebyla žena, která se rozhodla mít děti, patrně bych k dnešnímu dni měla natočeno o nějaký ten film více,“ říká autorka Roku vdovy Veronika Lišková. „Jediný možný půdorys fungování je pro mě takový, kdy mám paralelně k přípravě a realizaci svých filmů vždy minimálně jednu stabilnější práci. Nemohu být pravidelně pryč o víkendech a nocích. Mám nicméně to štěstí, že můj manžel je scenárista a velmi dobře chápe, co natáčení obnáší. Stejně jako já má paralelně k psaní pevnější práci. Občas je to extrémně náročné a s postupujícím věkem postupně cítím nutnost opravdu zvažovat, kolik si toho mohu nabrat, aby se to dalo zvládnout,“ dodává Lišková.

Přestože situace je asi nejméně příznivá v oblasti hraného filmu, kterého se týká i citovaná studie, komplikace vnímá i dokumentaristka Klára Tasovská, která říká: „vyvstala přede mnou velká otázka, která je ale nejen u filmařské profese – jak být plnohodnotnou tvůrkyní a zároveň matkou. Je pravda, že v období rodičovské, ale i později, jsem se z časových i osobních důvodů uchýlila k jiným profesím u filmu, než byla režie – třeba k dramaturgii nebo střihu.“

O něco příznivější prostředí panuje podle Kristiny Dufkové v animovaném filmu. „V animaci pracuje hodně žen, nemám pocit, že by muži v tomto oboru měli nějaké výhody,“ říká animátorka. „Cítím se asi stejně jako kdokoli, kdo shání na svůj projekt peníze a stále dokola přesvědčuje okolí, že ten projekt, kterému věří, má smysl a že ho zvládne udělat,“ dodává Dufková.

Poprvé s herci

Čím byly filmy pro své tvůrkyně nové a specifické? Pro Veroniku Liškovou šlo o první počin na poli hraného filmu. „Musela jsem si najít svůj vlastní přístup k práci s herci a vytvořit bezpečný prostor, v kterém se budu schopná pohybovat já i oni,“ vysvětluje Lišková. „Pro realizaci Roku vdovy se nám pak podařilo vytvořit poměrně komorní štáb a během natáčení jsem necítila výrazně jinak než u svých předešlých dokumentárních projektů. Nicméně jsem intenzivně vnímala, jak je práce na hraném filmu náročnější s ohledem na časovou délku financování, a také co se týče vnějšího tlaku a očekávání ve vztahu k budoucí distribuci,“ říká Lišková.

A proč se rozhodla zpracovat právě nelehké téma vdovství? „Sama jsem zažila zkušenost s předčasným odchodem člena rodiny a od té doby jsem hledala námět, který by dokázal přenést na plátno onu dost archetypální, a přesto ve společnosti velmi málo komunikovanou zkušenost truchlení. Když jsme pak se scénáristou Eugenem Liškou narazili na deníky publikované pod názvem Rok vdovy, objevili v nich jsme dostatečně nosný realistický půdorys pro scénář,“ říká režisérka.

Podpora KE MEDIA ve fázi vývoje umožnila tvůrcům důstojně překlenout tuto první náročnou část příprav. „Toto období vnímám jako klíčové. Díky podpoře jsem mohla natočit ukázku a vyzkoušet si tak práci s různým typem scén a prověřit si současně volbu štábu. Také jsme mohli strávit delší dobu se scénářem, začít s důkladnějším castingem a obhlídkami. Z vývoje jsme rozhodně vyšli mnohem lépe připraveni na realizaci,“ říká Lišková.

Poprvé producentkou

Pro Kláru Tasovskou byl nekonvenční černobílý portrét originální fotografky Libuše Jarcovjákové nejen první samostatný film jako režisérky (dosud pracovala v tandemu s Lukášem Kokešem), ale vyzkoušela si v něm i roli producentky. Spolu s Lukášem Kokešem film produkovali pod hlavičkou Somatic Films. Nápad založit si produkční společnost vnikl za pandemie. „Když přišel námět na zpracování filmu o Libuši (Jarcovjákové), začali jsme doma s Lukášem Kokešem přemýšlet o tom, že vezmeme riziko na sebe a zkusíme vytvořit film výhradně z fotek v naší vlastní produkci. Těžko se to totiž vysvětlovalo a výsledek se zdál pro mnohé kolegy nejistý. Chtěla jsem mít úplnou kontrolu nad projektem a zároveň úplnou svobodu tvorby. A tak vznikl Somatic Films, u nás doma, jednoho večera, v kuchyni,“ přibližuje vznik firmy Tasovská. Momentálně Somatic připravuje další 4 celovečerní filmy, z nichž 2 jsou už ve fázi výroby.

Podpora z programu Creative Europe MEDIA pomohla Tasovské významně rozšířit rešeršní práce na filmu. „Potřebovali jme prozkoumat celý, do určité míry ještě nezdigitalizovaný archiv naší protagonistky. Díky podpoře jsem mohla archiv procházet a začít ho zpracovávat pro účely filmu. Mohli jsme si dovolit důkladnější vývoj, experimentování se střihem a zvukovým designem hned na začátku. Vytvořili jsme osmiminutovou ukázku, která nám pomohla prezentovat celý koncept našim koproducentům,“ vysvětluje Tasovská.

Poprvé celovečerní animace

Kristina Dufková má za sebou několik krátkých filmů, Život k sežrání byl její první samostatný celovečerní film. Jak dlouho trvala práce na něm a v čem to bylo obtížnější než práce na krátkometrážních projektech? „Hledala jsem námět na svůj celovečerní film a narazila jsem na knížku Mikaela Olliviera Život k sežrání. Hned po přečtení jsem věděla, že přesně tohle téma chci zpracovat. Četla jsem knihu společně se svou dcerou, která byla ve věku hlavní postavy, a přišlo mi fajn na její otázky ohledně puberty odpovědět tímto filmem,“ říká Dufková. „Práce na filmu trvala 13 let, mezitím mi dcera odrostla, ale jsem ráda, že jsem film dokončila a dovedla ho až do kin. Nejtěžší bylo na začátku přesvědčit spoustu lidí, že ta látka je vhodná pro animaci, i když to na první pohled třeba nevypadá,“ dodává režisérka.

Podle producenta Matěje Chlupáčka podpora KE MEDIA pomohla projektu nejen k řádné realizaci vývojové fáze projektu, která trvala v případě tohoto filmu nestandardně dlouhou dobu, ale i ke zvýšení vizibility projektu. „Evropská podpora již ve vývoji nám pak pomohla nalákat další partnery i zahraniční fondy, což výrazně přispělo k financování celého projektu,” říká Chlupáček.

Výhledy na lepší zítřky?

Dle v úvodu zmíněné studie se ukazuje, že za posledních pár let došlo v postavení žen, respektive rodičů, k mírným pozitivním změnám, například v případě scenáristek se jejich podíl zvýšil až na 30 %. To je podle vedoucí výzkumného projektu Tereza Czesany Dvořáková optimistické, protože „scenáristky jsou vedle producentek a režisérek těmi, které statisticky nejvíce ovlivňují, kolik dalších žen bude na projektech pracovat, a také to, jaké bude základní téma a jestli protagonisté filmu budou muži nebo ženy,“ vysvětluje.

V pozitivní vývoj věří i Veronika Lišková. „Až do minulého roku, kdy se v Česku začalo více mluvit o tom, že by se třeba na hlídání dětí mohlo myslet ve výrobním rozpočtu, mě nikdy nenapadlo, že by to mohlo jít i jinak,“ říká Lišková. „Jestli se to jednou povede, tak to bude krásné a já se budu radovat za všechny mladší kolegyně, které tu cestu budou mít v tomto smyslu o něco méně náročnou než já,“ věří režisérka.

Autorka textu: Hedvika Petrželková